O obci

Podrobnosti o obci

• Název: Semín
• Status: obec
• Kód obce: 575623
• Kraj: Pardubický kraj
• Okres: Pardubice
• Nadmořská výška: 209 m. n. m.

Obec s rozšířenou působností (ZÚJ): Přelouč

Obec s pověřeným obecním úřadem (ZÚJ): Přelouč
Počet obecních částí: 1

Katastrální výměra: 742 ha
Počet obyvatel: 630  (k 1.1. 2025)

Co byste o Semínu mohli vědět, ještě než se k nám vypravíte

Tísněn ze severu rozlehlým lesem a z jižní strany tokem řeky Labe, rozbíhá se Semín v úzkém pásu mířícím od východu na západ, od Vyhnálova až k Semínským vratům. Od samoty k samotě.

Dvě řady domů lemují silnici vlnící se jako užovka proplouvající Opatovickým kanálem, tou vodní tepnou i stokou, tím technickým zázrakem renesančního důvtipu, který si v písčité krajině rovné jak hladinka piva, vynutil na přírodě řeku. A tu umělou řeku vzala příroda za svou.

Ve třech čtvrtinách svojí cesty vsí vyrůstají z hlavní silnice dvě ramena, jedno na jih a o kus dál to druhé na sever, a tak, při pohledu shora, leží Semín zcela očividně ukřižován mezi lesem a vodou, mezi divočinou a civilizací. Nikam není odsud daleko. A  toto křížení je návsí. A náves je pupkem obce. A pupek obce je pro její obyvatele pupkem světa. Co by bylo do vsi, kdyby neměla náves.

Tam za řekou a podél řeky kdysi vedla Trstenická stezka, starověká dálnice, ukazováček ukazující směrem ku Praze, k městu a k civilizaci. A na semínské straně řeky úzký pás úrodné půdy, ne ovšem pro každého, a potom dál písek a les. A kouř z milířů,  dusících dřevo tak dlouho, až zčerná a promění se v dřevěné uhlí.

Tyto dva světy spojoval přívoz. Jako spojka mezi dvěma větami, jako spona na šatech. Odpradávna, až do padesátých let 20.století, kdy ho lidé odvrhli jako zbytečný, neekonomický, staromódní, směšný, nepotřebný. Cožpak potřebujeme přívoz v době raket?

Nejlépe se Semínem projíždí na kole. Pěšky to je přeci jenom kus, od jedné samoty k druhé více jak tři kilometry. Míříte-li tedy stejně jako sto padesát let před vámi František Josef I. do Kladrub, podívat se na ty vyhlášené hřebečky, projedete nejprve okolo sedmi samostatně stojících domů. Toto místo se nazývá Vyhnálov, ale nechybělo mnoho a nazývalo by se daleko honosněji Nový Semín. V druhé polovině 18.století, za času Raabových reforem, zde stávala papírna a vrchnost si zahrávala s  myšlenkou na vybudování nové obce v těchto místech. Nadšení pominulo, sedm prvních osadníků zůstalo osamoceno a jakoby vyhnáno z rodné obce. Také se prý zde říkalo "U sedmi zlodějů", ale proč, to už dávno nikdo neví.

Jenom o kousek dál, napravo, pár desítek metrů po lesní cestě, se nachází aquadukt. Křižovatka vodních toků, Opatovického kanálu a Sopřečského potoka, ne tak často vídaná technická památka, jejíž základy spadají do období počátku 16.století. Tehdy toto území patřilo jednomu z nejmocnějších mužů své doby, Vilému z Pernštejna, a pro Semín to bylo velmi významné období.

A na druhé straně silnice je kemp a rybník a hlavně od kiosku toho kempu je nádherný výhled na polabskou nížinu, na ty různé "Polábky", slepá ramena starého, neregulovaného Labe a na vzdálené hřebeny Železných hor, které vlastně horami snad ani nejsou, srovnáte-li je s horami jinými. Srovnáte-li však je s Votrubovým nebo Kasalovým kopcem v Semíně, potom ano, potom musíte chtě nechtě připustit, že to snad hory jsou.

Pravděpodobně Vás překvapí kvalita vozovky, jen co překročíte hranice Semína. Pro přiblížení. Je to jako když přesednete ze čtyřicet let staré pouťové lochnesky do svého oblíbeného křesla. Tak asi.

Projíždíte tedy obcí, a v okamžiku, kdy se Vám začne pomalu vkrádat na mysl, že už by ten Semín vlastně mohl přestat,  tak to je přesně ta chvíle, kdy vjíždíte do centra obce. Nejprve samoobsluha, ta socialistická předzvěst supermarketů, po levé ruce budova školy, do roku 1879 panská sýpka a  poté násypnice vědomostí do poznatkůchtivých hlav semínských dítek. A vedle školy nová hospoda , nehistorická, obecní, "Na Haldě" zvaná, z konce 8O. let 20. století, funkční. A za mostkem hospoda stará, již téměř historická, soukromá, "U Sůrů", dříve "U Pokorných" a ještě dříve "U Kasalů" z konce 19. století, stále ještě funkční, nyní známá jako "Taverna u Petřičky". A ještě dále ta nejstarší hospoda v Semíně, připomínaná již v 16.století , od 19. století zvaná "U Kratochvílů" a později "U Nožičků", bohužel již nefunkční a přestavěná na obytný dům. Zase na druhou stranu. Tři hospody a kiosek v kempu, to bychom asi už sami neupili.

Já vím, že už se těšíte na ty kladrubské "hajtry", ale to nejlepší ze Semína jste ještě neviděli. Před mostkem zahnete doleva a kolem Památníku padlých semíňáků pojedete dál a dál, blíže a blíže k Labi a po nejkrásnější hřbitovní cestě ve střední Evropě přijedete k prastaré dřevěné zvonici ze 16. století, ve které jsou zavěšeny stejně staré zvony s tak pohnutou historií, že byste si ji měli nechat vyprávět. A za zvonicí je hřbitůvek jako dlaň a uprostřed hřbitůvku stojí již osm set let kostel. Obyčejný venkovský kostel. Obyčejných osm set let.

Zajedete-li ještě o kousek dále, přijedete k Labi, k bývalému přívozu. Ještě v první polovině 20. století se  zde lidé v Labi koupali a na štěrkových plážích či travnatých březích se slunili, a kvůli tomuto potěšení sem do Semína jezdili "lufťáci" až z Prahy na letní byt. Od padesátých let je po koupání v Labi.

 Vraťme se ale zpátky, až na náves, až k těm hospodám, až ke křížku. Je přeci takové přísloví , že někdo "přilezl ke křížku". Tak až k tomu křížku opravdu přilezete, tak se potom vydejte severovýchodním směrem a po chvíli uvidíte "semínská Hradčana", bývalý renesanční zámeček, později pivovar s věžičkou, rodiště architekta Josefa Gočára. A tam se zastavíte a budete se vsázet, kdy že ta věžička spadne, ale ona jen tak nespadne, i když tím hrozí. A to proto, protože je, za prvé, poctivě dělaná , a za druhé, přece ji nenecháme spadnout zrovna my, když už tam vydržela takových třista, třistapadesát let. Vždyť to by byla ostuda.

A za tím pivovarem, v místě zvaném "Na kopci", i když tam už žádný kopec není, ale býval, tak  v tom místě, budete-li mít štěstí, narazíte na kozinec písečný, astragalus arenarius, vzácnou to rostlinku s fialovočervenými květy, kvůli které nám zde byla vyhlášena Národní přírodní památka (NPP) a plotem ohraničeno naleziště. Jenže kozinec z ohrádky utekl a roste si mimo NPP a těžko ho už někdo donutí k návratu.

Ale Vy se už určitě těšíte na ty koně v Kladrubech, že? Vzhůru tedy zpátky na silnici a mezi dvěma rybníky, Malou a Velkou Jalůvkou , pojedete stále na západ. Ještě se mezi těmi rybníky podívejte vlevo, tam v dálce se nám pomalu, ale jistě, hroutí mlýn, původně také ze 16. století, který ještě v šedesátých letech minulého století vesele klapával.

Tak už jeďte, jeďte, ať to do těch Kladrub stihnete včas. Ať Vám ty "hajtry" nezavřou. Do stájí, myslím. Ještě si všimněte po pravé ruce kapličky a potom už jenom projedete Semínskými vraty, samotou, kde se na počátku 20. století našlo pohřebiště lidu popelnicových polí. Projedete lesíkem, ve kterém příkopy někdy připomínají pohřebiště lidu igelitových tašek a už jste v těch Vašich vytoužených Kladrubech nad Labem.

A zase se někdy vraťte!!!

Jen tak na pivo, na kus řeči a nebo napořád!!! Rádi Vás uvidíme!!!