*13.3.1880 Semín - † 10.10.1945 Jičín

Architekt

 

Studoval v Pardubicích na reálném gymnaziu, po jeho ukončení, podle přání otce, se začal učit zlatníkem. Po přímluvě řídícího učitele Karla Pešky však souhlasil otec Gočár, aby jeho syn usiloval o přijetí na Umělecko-průmyslovou školu v Praze.

Po ukončení gymnazia následovala praxe v atelieru architekta Rozštlapila a později studium na Vyšší státní průmyslové škole. Po jejím dokončení se Josef Gočár přihlásil na Vysoké učení technické v Praze, po roce ale toto studium ukončil. Jeho snem byla Umělecko-průmyslová škola a hlavně možnost kontaktu s osobností profesora Kotěry, který na škole působil.

Kotěra ho nejprve přijal neformálně do svého atelieru a později za řádného žáka této školy. Po dokončení školy v roce 1905 pracoval Gočár tři roky v Kotěrově atelieru. Na Kotěrovo doporučení získal zakázku na instalaci interieru české části expozice Rakousko-Uherska na výstavě v Londýně roku 1906. Gočár se v té době věnoval převážně návrhy interierů a nábytku.

V dalších letech Gočár hodně cestoval, spolupracoval s uměleckým časopisem Styl a účastnil se aktivit uměleckého spolku Mánes. Ten později opustil a založil s podobně smýšlejícími umělci "Skupinu výtvarných umělců", kde byl dva roky předsedou.

Díky finanční pomoci dr. Odolena Gregra zakládá spolu s architektem Pavlem Janákem "Pražské umělecké dílny, s.r.o.", řemeslné družstvo, které realizovalo představy zakládajících architektů v oblasti bytových interierů, nábytku a bytových doplňků i celkových interierů.

V březnu 1916 byl povolán jako domobranecký inženýr do války a sloužil až do roku 1918 v jižním Tyrolsku.

Po návratu se Josef Gočár naplno vrhnul do práce, která mu přinesla respekt a uznání.

V mládí ovlivňovali jeho tvorbu umělecké styly secese a moderny, následovalo kubistické období a následné období tzv. národního dekorativismu, neboli rondokubismu, kterým se Gočár spolu se svými druhy zapsal do dějin světové architektury. Pozdní dílo se nese ve stylu konstruktivismu a funkcionalismu.

 

Z díla:

 

Winternitzovy automatické mlýny, Pardubice (1910 - 1911)

Obchodní dům "Wenke", Jaroměř (1910 - 1911)

Konstrukce vodojemu, Lázně Bohdaneč (1910 -1911)

Dům "U Černé Matky Boží", Celetná ul., Praha (1911 - 1912)

Lázeňský pavilon, Lázně Bohdaneč (1912 -1913)

Banka Československých legií, Na Poříčí 24, Praha (1921 -1923)

Budova Anglobanky, Pardubice (1923 -1925)

Soubor škol a veřejných budov, Hradec Králové (1923 -1928)

Urbanistické řešení města, Hradec Králové (1925 -1928)

Kostel sv. Václava, Vršovice, Praha (1927 -1929)

Grandhotel a Okresní dům, Pardubice (1927 -1931)

Ředitelství Československých státních drah, Hradec Králové (1927 - 1932)

(zdroj: podle knihy Miroslava Smolíka; "...až teplejc bude...", Semín 2008)